Mlhoviny v Andromedě

Dar Veter pokynem přivolal Mvena Mase a ukázal na vysoká černá křesla. Mven se přiblížil, našlapuje opatrně na špičky, jako kdysi jeho předkové v rozpálených savanách, když se přikrádali k ohromným dravým šelmám, a zatajil dech. Odtud, z nepřístupného kamenného sklepení se za chvíli otevře okno do nekonečných hlubin kosmu a lidé se myšlenkami a vědomostmi spojí se svými bratry v jiných světech. Dnes je tu pět lidí, kteří budou zastupovat lidstvo před vesmírem. Ale od zítřka on, Mven Mas, bude muset řídit spojení sám. Budou mu svěřeny všechny páky grandiózní síly. Afričanovi přeběhl po zádech lehký mráz. Teprve teď asi pochopil, jaké břímě odpovědnosti si uvalil na bedra, když dal Radě svůj souhlas. A když pohlédl na Dara Vetra, který netrpělivě pohyboval řídícími pákami, kmitl se mu v očích podobný odbiv, jaký zářil z očí mladého Dar Vetrova pomocníka.

Ozval se těžký burácivý zvuk, jako by se rozezněla masívní měď. Dar Veter se rychle obrátil a posunul dlouhou páku. Zvonění utichlo a Veda Kong uviděla, že úzký panel na pravé straně se rozsvítil po celé výšce místnosti. Stěna jako by se propadla, zmizela v nekonečné dálce. Objevily se jehlancovité obrazy horského vrcholu, ověnčeného gigantickým kamenným kruhem. Pod touto kolosální čepicí z naplaveného kamení bylo tu a tam vidět běloskvoucí ostrůvky horského sněhu.

Mven Mas poznal Kenyi, druhou nejvyšší horu v Africe.

Těžký měděný úder znovu otřásl sálem v podzemí a donutil přítomné, aby zbystřili pozornost.

Dar Veter uchopil ruku Mvena Mase a položil ji na kulatou rukojeť, kde hořelo granátové oko. Mven ji poslušně stlačil do vodorovné polohy. Veškerá síla země, všechna energie z tisíce sedmi set šedesáti mohutných elektráren se teď přenesla k rovníku, na pětikilometrovou horu. Na jejím vrcholu zavířila různobarevná záře, zhoustla v kouli a náhle se vyřítila vzhůru, pronikajíc hlubinou nebes jako kopí vržené vertikálním směrem. Nad září se vytvořil tenký sloup který vypadal jako vír větrné smršti. Kolem něho se spirálovitě ovíjela oslnivě zářící modrá mlha a proudila prudce vzhůru.

Směrové záření probíjelo zemskou atmosféru, vytvářelo souvislý tunel pro vysílání i příjem a spojovalo jako kabel vnější kosmické stanice. Tam, ve výšce třiceti šesti tisíc kilometrů na Zemí, visela družice, která udržovala stálé spojení s vnějšími stanicemi a obíhala kolem planety jednou za čtyřiadvacet hodin v rovině rovníku, takže se zdálo, jako by nehnutě stála nad Kenyí ve východní Africe. Druhá veliká družice obíhala ve výšce padesáti sedmi tisíc kilometrů podél poledníků od pólu k pólu a byla ve styku s Tibetskou vysílací a přijímací observatoří. Zde byly výhodnější podmínky pro vytvoření rozvodného kanálu, ale zato spojení nebylo trvalé. Zmíněné dvě veliké družice se spojovaly ještě s několika automatickými stanicemi, rozmístěnými kolem celé Země.

Jakmile se tunel zapojil na přijímací stanici družice, úzký panel vpravo zhasl. Rozsvítila se jiskřivě bílá obrazovka zasazená do zlata. V jejím středu se objevila fantasticky zvětšená postava, zjasněla a usmála se velikými ústy. Gur Gan, jeden z pozorovatelů denní družice, vyrostl na obrazovce v pohádkového obra. Vesele kývl hlavou, vztáhl třímetrovou ruku a zapojil všechny vnější stanice kolem planety. Spojily se dohromady v jedinou sílu, která vytryskla od Země. Citlivé oči přijímačů se upřely do všech stran vesmíru. Matně rudá hvězda v Jednorožci, z jejíchž planet došla nedávno výzva, pozorovala se líp z družice 57, a tak se s ní Gur Gan spojil. Neviditelný kontakt Země s jinou hvězdou mohl trvat nejvýše tři čtvrti hodiny. Nesměla se ztratit ani minuta drahocenného času.

Na Dar Vetrovo znamení se Veda Kong postavila před obrazovku na kruhovitou kovovou plošinku, odkud vycházela modrá záře. Shora na ni dopadala mohutná záplava neviditelných paprsků a znatelně prohloubila odstín její snědé pleti. Elektronové stroje začaly neslyšně pracovat, převádějíce Vedinu řeč do jazyka Velikého Okruhu. Za třináct let si posluchači na planetě temně rudé hvězdy zapíší vyslané vlny v obecně známých symbolech, a jestli tam hovoří, překladové stroje změní symboly na zvuky živé cizí řeči.

– Škoda, myslil si Dar Veter, že vzdálené bytosti neuslyší zvučný, měkký hlas ženy ze Země, že nezachytí jeho výraznost. Kdoví, jak jsou uzpůsobeny jejich uši. Mohou existovat různé druhy sluchu. Jenom zrak, využívající všude části elektromagnetických vln, které pronikají atmosférou, je skoro v celém vesmíru stejný, a vzdálené bytosti tedy uvidí kouzelnou, vzrušením planoucí Vedu.