Druha olaneta smrti

„Teď pozorně poslouchejte a pokuste se chápat, i když to pro vás nebude nijak snadné,” upozorňoval Jason, když svazek otvíral, a to, že naznačil pochybnosti o Mikahově chápavosti, vyvolalo u adresáta kyselý úsměv. „Je to hvězdná efemerida a je nacpaná fakty jako vejce masem. Svým způsobem je to historie lidstva. Teď se podívejte na skokovou obrazovku na řídicím pultu a pochopíte, co mám na mysli. Vidíte tu horizontální zelenou čáru? No, to je náš kurs.”

„Jelikož tato loď patří mně a sám ji pilotuji, jsem si toho vědom,” odsekl Mikah. „Pokračujte v dokazování.”

„Mějte se mnou trpělivost,” prosil Jason. „Pokusím se být stručný. — A ten červený bod na zelené čáře je poloha naší lodě. Číslo nad obrazovkou představuje náš příští navigační bod, místo, kde gravitační pole hvězdy je dostatečně silné, aby se při skoku prostorem dalo určit. Ta hvězda má kód BD 89-046-299. Najdu jej v seznamu.” Rychle listoval stránkami. „A podívám se, co to je. Hm, jméno nemá, ale značkový kód o ní hodně vypovídá. Podle téhle značky je tam planeta nebo planety, na nichž člověk může žít, avšak nedá se z ní poznat, jestli tam nějací lidé žijí.”

„Kam tím vším míříte?” chtěl vědět Mikah.

„Trpělivost — za chvilku uvidíte. Teď se podívejte na obrazovku. Ta zelená tečka, která se čáře znázorňující kurs přibližuje, je BNP — bod největšího přiblížení. Až červená a zelená tečka spolu splynou…”

„Dejte mi tu knihu,” rozkázal Mikah a udělal krok vpřed najednou si uvědomil, že něco není v pořádku. Zpozdil se jen o okamžik.

„Tady je váš důkaz!” zvolal Jason a knihu hodil — ta proletěla skokovou obrazovkou a zasáhla citlivé obvody za ní. A než zasáhla, Jason za ní poslal druhou knihu. Ozval se zvonivý náraz, zablesklo světlo a zapraskaly zkratované obvody.

Podlaha hrozivě zasténala, když se náhle přerušily kontakty a loď propadla do normálního prostoru.

Mikah chroptěl bolestí na podlaze, kam ho náhlý přechod letového režimu srazil. Jason, upoutaný k sedadlu, s úsilím potlačoval zvedání žaludku a tmění před očima. Když se Mikah potácivě zvedal na nohy, Jason pečlivě zamířil a do kouřícího, zdemolovaného počítače hodil tác i misky.

„Tady máte svoji skutečnost,” prohlásil vítězoslavně. „Svoji nevyvratitelnou skutečnost, pozlacenou a s uranovým jádrem. Teď už na Cassylii nepoletíme!”

3

„Nám oběma jste přivodil záhubu,” řekl Mikah — obličej měl stažený a pobledlý, ale hlas vyrovnaný.

„To není zcela přesné,” odporoval Jason. „Záhubu jsem přivodil řízenému skoku, takže se k jiné hvězdě nedostaneme. Náš pohon je v pořádku, a proto můžeme přistát na některé z těchto planet — sám jste viděl, že nejméně jedna z nich je obývatelná.”

„A tam nechám skokový pohon opravit a budu pokračovat v cestě na Cassylii. Nepolepšil jste si.”

„Možná,” odpověděl Jason tak lhostejným tónem, jakého byl jen schopen, i když na pokračování cesty neměl nejmenší zájem, nech si Mikah Samon myslel cokoli.

Ten však dospěl ke stejnému závěru. „Položte ruku znovu na opěrku sedadla,” poručil a opět úchylku zamkl. Zaklopýtal, když kosmický pohon naskočil a loď změnila směr. „Co to je?” polekal se.

„Nouzové řízení. Palubní počítač pochopil, že se stalo něco nenormálního, a převzal řízení. Můžete ho vyřadit z činnosti tím, že přepnete na ruční řízení. Ale zatím se neznepokojujte, loď se svými senzory a údaji v paměti to dokáže líp než kdokoli z nás. Vyhledá planetu, o kterou nám jde, vypočte kurs a dopraví nás tam co nejekonomičtěji, pokud jde o čas a palivo. Až se dostaneme do atmosféry, můžete řízení převzít a poohlédnout se po nějakém místě, kam přistát.”

„Teď už nevěřím ani jedinému slovu, které vyslovíte,” prohlásil Mikah ponuře. „Řízení převezmu hned a zapnu vysílání v tísňovém pásmu. Někdo nás uslyší.”

Když vykročil, loď sebou znovu trhla a všechna světla zhasla. V nastalé tmě bylo vidět, jak uvnitř řídicího panelu bleskají plamínky. Pak zasyčela pěna a plamínky zmizely. Za slabého cvaknutí se rozsvítilo nouzové osvětlení.

„Neměl jsem použít knihu od Ramona Lulla,” usoudil Jason. „Loď ji nemůže strávit, jak jsem ji nemohl strávit já.”

„Jste neuctivý a rouháte se,” pronesl Mikah se sevřenými zuby a zamířil k řídicímu panelu. „Pokoušíte se nás oba zabít. Nemáte žádnou úctu ke svému ani k mému životu. Jste člověk, který si zaslouží nejvyšší trest, jaký zákon umožňuje uložit.”

„Jsem hráč,” zasmál se Jason, „a vůbec ne tak špatný, jak si myslíte. Riskuji — ale jen když je riziko úměrné. Vy jste mě vezl vstříc jisté smrti. Nejhorší, co může vyplynout z toho, že jsem zlikvidoval řídící panel, je tentýž osud. Proto jsem riskoval. U vás je samozřejmě rizikový faktor větší, ale to jsem bohužel nebral do úvahy. Koneckonců, do této situace jsme se dostali vaším přičiněním. Nesete jen důsledky svého počínání, a mně kvůli nim nenadávejte.”

„Máte naprostou pravdu,” uznal tichým hlasem Mikah. „Měl jsem být ostražitější. Teď mi laskavě řekněte, co mám udělat, abych zachránil oba naše životy. Žádný z řídicích prvků nefunguje.”

„Žádný? Zkusil jste nouzové zrychlení? Ten velký červený spínač pod ochranným krytem?”