Třetí planeta smrti

„Já vím, jak to udělat,“ prohlásil Clon a pomalu vstal. Byl to rozložitý, statný muž s hustým vyčnívajícím obočím. Váha jeho kostnatého čelního laloku byla určitě vyrovnána ještě mohutnější kostí vzadu v lebce, takže pro mozkovnu zbylo jen málo místa. Měl výborné reflexy, nepochybně zkratové jako nějaký současný dinosaurus, ale jakékoliv myšlenky, které musely tak zkostnatělou lebkou proniknout, se vynořovaly nesmírně obtížně. Byl tím posledním, od koho by Jason očekával odpověď.

„Já vím, jak to udělat,“ opakoval Clon. „Všechny je pobijeme. Pak už nás nebudou otravovat.“

„Děkuji za návrh,“ řekl Jason vážně. „Svou židli máš přímo za sebou, tak ji použij. Tvůj návrh je stoprocentně pyrranský, rovněž v tom smyslu, že ho chceš použít na druhé planetě, i když na té první selhal. Jakkoliv to zní přitažlivě, v genocidě si nebudeme libovat. Pro náš problém použijeme své inteligence, ne zubů. Pokusíme se ten svět otevřít, ne ho jednou provždy zavřít. Já navrhuji otevřený tábor, úplný opak opevněného lágru, který postavili lidé z Johnovy společnosti. Když budeme opatrní a budeme sledovat pečlivě okolní krajinu, nemůže nás nic překvapit. Doufám, že dokážeme navázat styk s místním obyvatelstvem a zjistit, co mají proti horníkům nebo lidem z jiných planet, a pak se pokusíme jejich názory změnit. Jestli máte někdo lepší návrh pro plánovanou akci, přihlaste se hned teď. — A pak přistaneme tak blízko původního sídliště, jak jen budeme moci, a budeme čekat na kontakt. Oči budeme mít otevřené, víme, co se stalo první výpravě, takže si dáme moc dobrý pozor, aby se to nestalo nám.

Najít místo původního dolu bylo velice snadné. Řídká vegetace, která během roku vyrostla, nestačila zakrýt spálenou jizvu na povrchu krajiny. Magnetometr jasně indikoval opuštěné těžké strojní zařízení, a Rváč dosedl na zem těsně u něho. Seshora vypadala zvlněná step jako bez života, a vypadala tak ještě víc, jakmile přistáli. Jason stál v otevřeném vzduchovém uzávěru a zachvěl se, když ho zasáhl první poryv suchého, ledového vzduchu; tráva šustila a zrnka prachu se se syčením odrážela od trupu lodi. Měl v úmyslu být venku první, ale Rhes náhodou vrazil do Kerka, když přicházel nahoru, takže šedovlasý Pyrran uklouzl a skočil na zem.

„Je to lehká planeta,“ poznamenal, když se pomalu otočil a těkal očima sem tam. „Určitě nemá přes jedno gé. Po Pyrru je taková lehkost fajn.“

„Je to spíš jedno a půl gé,“ prohlásil Jason a vydal se za ním ven zrovna tak obezřetně. „Ale pořád lepší než dvě gé.“

První přistávací skupina, celkem deset mužů, se vynořila z lodi a opatrně si prohlížela prostor. Drželi se dostatečně blízko u sebe, aby mohli jeden druhého zavolat, ale zase ne tak blízko, aby bránili druhému ve výhledu nebo výstřelu. Pistole zůstávaly v pouzdrech a muži kráčeli pomalu a zřejmě jim nevadil ledový vítr a závan písku, který Jasonovi způsobil zčervenání kůže a slzení. Sobě vlastním, vyloženě pyrranským způsobem se radovali po vynuceném odpočívání během cesty.

„Něco se pohybuje dvě stě metrů k jihovýchodu,“ ozval se Metin hlas v jejich sluchátkách. Byla jedním z pozorovatelů nahoře na lodi.

Rychle se otočili a přikrčili, připraveni na cokoliv. Vlnící se planina se stále zdála prázdná, ale náhle se ozvalo zasyčení, když ke Kerkově hrudi zamířil šíp. Kerkovi vskočila do ruky pistole — Kerk sestřelil šíp tak klidně a jistě, jako by likvidoval útočícího křídlobodce. Další šíp bleskurychle vyletěl k nim, a Rhes ustoupil stranou, takže ho šíp minul. Všichni čekali a ostražitě se rozhlíželi, co se stane v nejbližším okamžiku.

Je to útok, řekl si v duchu Jason, nebo akce k odvrácení pozornosti? To přece není možné, aby tak brzy po našem příchodu mohl být zahájen jakýkoliv předem smluvený útok. Ale vlastně, proč ne?

Do dlaně mu vklouzla pistole, začal se otáčet — a právě v tom okamžiku pocítil v hlavě prudkou bolest. Neuvědomil si, že padá, jen měl pocit náhlé a úplné temnoty.

4

Jason se z bezvědomí dlouho netěšil. Zaplavila ho rudá, sžíravá bolest a sotva logický pocit, že kdyby se mohl probudit, nic by pro něho nebylo nemožné. Z nějakého důvodu nemohl pochopit, co se děje, hlava se mu kymácela ze strany na stranu, což jeho agónii nesmírně zvyšovalo, a on si neustále přál, aby se hlava přestala kývat, ale marně.

Posléze, což trvalo určitě velice dlouhou dobu, si uvědomil, že jestliže cítí bolest, musí být při vědomí, nebo velice k němu blízko, a že by měl těchto okamžiků využít co nejvýhodněji. Paže měl nějakým způsobem připevněny — to cítil, i když na ně neviděl — ale stále byly do jisté míry volné. Mezi paži a bok měl vmáčknuté pouzdro, ale pistole by do jeho ruky nevskočila. Tápajícími prsty konečně zjistil proč, když se jimi dotkl rozedraného konce kabelu, který spojoval pistoli s pouzdrem.