První planeta smrti

Další slova mu ual Poli, který se prudce otočil a švihl hřbetem své zdravé paže Jasonovi do obličeje. Byl sice starý a zmrzačený, ale jeho úder poslal Jasona skluzem přes celou místnost a málem mu přerazil čelist. Jako přes závoj Jason viděl, jak k němu Poli přiskakuje a vydává svým rozbitým hrdlem silné bublavé zvuky a to, co mu zůstalo z obličeje, jak stahuje vztek.

Na diplomacii nebyl čas. Pohybem tak rychlým, jakého jen byl schopen, což při silné gravitaci představovalo šourání a pleskání nohama, zamířil Jason k utěsněným dveřím. V pěstním zápase se nemohl žádnému Pyrranovi rovnat, mladému a malému či starému a zmrzačenému. Dveře se hlučně rozletěly, když jimi prošel, a zavřely se Polimu před nosem.

Venku se zatím z deště stal sníh a Jason se unaveně brodil blátem z rozbředlého sněhu, třel si bolavou čelist a přemítal o jediném faktu, který měl k dispozici. Hraboš, to byl klíč — ale k čemu? A na koho by se měl obrátit, aby získal další informace? Tím pravým člověkem byl Kerk, ale to bývávalo. Takže jako možný zdroj informací zbývala jedině Meta. Chtěl se za ní okamžitě vypravit, ale náhle si uvědomil, jak je vyčerpán. Musel vyvinout veškerou sílu, aby se dopotácel zpět do výcvikových budov.

Ráno se najedl a časně odešel. Spěchat bylo nad jeho síly, a nadával, když vlekl dvojnásobek své váhy do přidělovacího střediska. Meta měla noční službu na valu a co nevidět by se měla do svého pokoje vrátit. Došoural se tam, a když přišla, povaloval se v jejím pelechu.

„Vypadni!” přivítala ho úsečně. „Nebo tě mám vyhodit?”

„Jen klid,” řekl prosebně a posadil se. „Jen si tady hovím, než přijdeš. Chci se tě zeptat jen na jednu věc, a když mi odpovíš, vypadnu a přestanu tě obtěžovat.”

„Na jakou?” zeptala se a netrpělivě podupávala nohou. V jejím hlase však zazněla i zvědavost. Jason pečlivě zvažoval slova, než promluvil.

„Teď se vynasnaž na mě nestřílet. Vím, že jsem ukecaný cizák a že jsi ode mne slyšela už hodně strašností, aniž jsi na mě vystřelila. Teď se zeptám na další strašnost. Buď tak hodná a dokaž ostatním lidem v galaxii svou nadřazenost tím, že zkrotíš svůj temperament a nenaděláš ze mě hromádku atomů.”

Odpověděla pouze poklepáním nohy, proto se zhluboka nadechl a odvážil se: „Co je to hraboš?”

Dlouho mlčela, nepohnula se. Pak se na něho zahleděla s odporem. „Ty si ke konverzaci vybíráš skutečně ty nejodpornější náměty.”

„To je možné,” připustil, „ale není to odpověď na to, na co jsem se ptal.”

„To je… no, taková věc, o které lidi prostě nemluví.”

„Já jo,” ujistil ji.

„Ale já ne! Je to to nejodpornější na světě a víc o tom nebudu mluvit. Promluv si s Krannonem, ne se mnou.” Držela ho za paži, když to říkala, a zpola ho táhla do haly. Dveře se za ním zabouchly a on si jen polohlasně zabručel: „Zápasnice.” Hněv z něho vyprchal, když si uvědomil, že mu proti své vůli poskytla vodítko. Příští krok: zjistit, kdo nebo co je Krannon.

V přidělovacím středisku měli v záznamech člověka jménem Krannon a sdělili mu číslo jeho směny a pracovní místo. To nebylo nijak daleko, a proto se tam ihned vypravil. Velká krychlová bezokenní budova s jednoduchým nápisem POTRAVINY vedle každého z neprodyšně utěsněných vchodů. Za malým vchodem, kterým vstoupil dovnitř, se táhla řada automatických komor, v nichž na něho působil ultrazvuk, ultrafialové záření, antibiotické spreje, rotující kartáče a tři závěrečné oplachy. Provlhlého, ale mnohem čistšího ho nakonec pustily do vlastního skladu. Muži a roboti tam skládali bedny. Zeptal se jednoho z mužů na Krannona. Ten si ho přeměřil chladným pohledem od hlavy k patě, a než odpověděl, plivl mu na boty.

Krannon pracoval v rozsáhlém oddělení skladu zcela sám. Byl to podsaditý člověk v záplatované kombinéze a v jeho výrazu nebylo nic jiného než hluboká zasmušilost. Když Jason vstoupil, Krannon přestal překládat žoky a na nejbližší z nich se posadil. Do obličeje se mu zařezávaly smutné vrásky, které se snad ještě prohloubily, když Jason vysvětloval, oč mu jde. Celé to povídání o dávných dějinách Pyrru ho rovněž nudilo — zívl, aniž si zakryl ústa. Když Jason skončil, Krannon zívl znova a ani se nenamáhal mu odpovědět.

Jason chvíli čekal, pak opět promluvil, „Ptal jsem se, jestli nemáte nějaké staré knihy, články, záznamy a takové věci.”

„To jste si vybral na otravování toho pravého, mimopyrrane!” byla celá jeho odpověď. „Ale to, že se mnou mluvíte, vám nepřinese nic než nepříjemnosti.”

„Pročpak?” chtěl vědět Jason.

„Proč?” Poprvé mu zasmušilý výraz oživilo něco jiného. „Já vám povím proč! Kdysi jsem udělal chybu, jedinou chybu, a dostal jsem doživotí. Na celý život — jak by se vám to líbilo? Jen sám, být celou dobu sám a sám? Mně dávají rozkazy i hraboši!”

Jason se ovládl, snažil se, aby mu do hlasu neproniklo radostné vzrušení. „Hraboši? Co jsou to hraboši?”