Návrat z hvězd

Umlkl. Jeho úsměv se změnil v úšklebek, div ne bezmyšlenkovitý. Chvíli těžce dýchal a svíral oběma rukama okraj stolu. Díval jsem se na něho, jako bych ho spatřil poprvé. Napadlo mě totiž, že už je starý — a tento objev mnou otřásl. Nikdy mi to nepřišlo na mysl v souvislosti s ním; jako by měl žít věčně…

„Thurbere,“ řekl jsem tiše, „poslyš… Ale to je přece… to je jenom pohřební řeč nad rakví těch… nedočkavých. Takoví už nejsou a nebudou. Takže Starek odchází jako vítěz…“

Ukázal konce plochých žlutých zubů, ale úsměv to nebyl.

„Breggu, dej mi své slovo, že neřekneš nikomu, co ti povím.“

Váhal jsem.

„Nikomu,“ opakoval důrazně.

„Dobrá.“

Vstal, zašel do rohu, vzal roli svinutých papírů a vrátil se s ní k psacímu stolu.

Papír šustil, jak se mu rozmotával pod rukama. Uviděl jsem rudou, jako krví narýsovanou rozpůlenou rybu.

„Thurbere!“

„Ano,“ odpověděl klidně, smotávaje rolku oběma rukama.

„Nová výprava?!“

„Ano,“ opakoval. Odešel do kouta, postavil tam roli a opřel ji o stěnu jako zbraň.

„Kdy? Kam?“

„Nijak zvlášť brzo. Do Středu?“

„Mrak Střelce,“ zašeptal jsem.

„Ano. Přípravy si vyžádají čas. Ale díky anabióze…“

Hovořil dále, ale já jsem vnímal pouze jednotlivá slova: „let v osmičce“ „zrychlení bez gravitace“ a vzrušení, jakému jsem podlehl při pohledu na obrysy velkoletadla, jak je narýsovali konstruktéři, se změnilo v nenadálou malátnost, v níž jsem — jako v snášejícím se soumraku — pozoroval své vlastní ruce položené na kolenou. Thurber domluvil, pohlédl na mne úkosem, přistoupil k psacímu stolu a začal skládat desky s papíry, jako by mi chtěl poskytnout čas, abych se vypořádal s tou netušenou novinou. Byl bych ho měl zahrnout otázkami, kdo z nás starších poletí, kolik let si vyžádá výprava, jaké jsou její cíle — ale já jsem se nevyptával na nic. Ba ani na to, proč se věc udržuje v tajnosti. Pohlédl jsem na jeho nateklé, těžké ruce, na které se vysoký věk zapsal výrazněji než na tvář, a do mé otupělosti se vmísila kapka uspokojení, stejně neočekávaného jako podlého — že on jistě také nepoletí. Nedožiji se jejich návratu, i kdybych měl překonat Metuzalémův rekord — napadlo mě. To je jedno… Ztratilo to již význam.

Vstal jsem. Thurber šustil papíry.

„Breggu,“ řekl, aniž zvedl oči, „mám ještě něco na práci. Chceš-li, můžeme spolu povečeřet. Přenocovat budeš moci v dormitoriu, je teď prázdné.“

Zamručel jsem „dobrá“ a zamířil ke dveřím. Pracoval jako bych tam již nebyl. Postál jsem chvíli u dveří a odešel. Nějakou dobu jsem dobře nevěděl, kde jsem, až jsem zaslechl rytmické, zvučné cvakání. Ozvěnu svých vlastních kroků. Zastavil jsem se. Stál jsem v dlouhé chodbě mezi dvěma řadami stejných dveří. Ozvěna kroků se rozléhala dál. Klam? Šel někdo za mnou? Obrátil jsem se. Vtom jsem zahlédl vysokou postavu, která zmizela ve vzdálených dveřích. Trvalo to tak krátko, že jsem toho člověka vlastně ani neuviděl, pouze ten pohyb, kousek mizejících zad a dovírající se křídlo dveří. Neměl jsem tu co dělat. Jít dál nemělo význam, chodba byla slepá. Vrátil jsem se, minul jsem vysoké okno, za nímž se nad černým masívem parku stříbřila záře města, znovu jsem se zastavil přede dveřmi s lístkem:

TADY JE TO, BREGGU

za nimiž pracoval Thurber. Nechtěl jsem se s ním již setkat. Já jsem neměl co říci jemu a on mně také ne. Proč jsem sem vůbec jezdil? Tu jsem si s úžasem připomněl, proč jsem přijel. Měl bych tam vejít a zeptat se na Olafa — ale teď ne. Ne v tomto okamžiku. Měl jsem dost sil, cítil jsem se docela dobře, přesto se se mnou dělo něco, čemu jsem nerozuměl. Zamířil jsem ke schodišti. Proti němu byly ty poslední dveře, ve kterých před chvílí zmizel neznámý muž. Do toho pokoje jsem přece nahlédl hned na začátku, když jsem vstoupil do budovy a hledal Thurbera. Poznal jsem šikmou rýhu na odřeném laku. Co tam hledal muž, který tam vešel?

V neochvějné jistotě, že nic nehledal, že se chtěl jenom přede mnou — ukrýt, stál jsem dlouhou dobu nerozhodně nad prázdným schodištěm, osvětleným klidným, bílým světlem. Pomaličku, coul za coulem jsem se obrátil. Padl na mne podivný nepokoj, nebyl to vlastně nepokoj, ničeho jsem se nebál — ale byl jsem jako po injekci anestetika. Napjatý, třebas klidný, udělal jsem dva kroky, zbystřil sluch, přimhouřil oči, a tu se mi zdálo, že slyším z druhé strany dveří — dech. Vyloučená věc. Tak, a teď půjdu, rozhodl jsem se, ale nedalo se to uskutečnit, věnoval jsem příliš mnoho pozornosti těm nesmyslným dveřím, než abych odešel jen tak, beze všeho. Otevřel jsem je a nahlédl do pokoje.

V místnosti, pod malou nástropní lampou, stál Olaf. Byl ve svém starém obleku, rukávy vykasané, jako by zrovna odložil nářadí.

Dívali jsme se na sebe. Když viděl, že nehodlám promluvit, učinil to konečně sám.

„Jak se máš, Hale?“

Jeho hlas nezněl docela pevně.

Nechtěl jsem nic předstírat, byl jsem zkrátka a dobře překvapen okolnostmi, za jakých jsme se spolu setkali tak nečekaně, ale snad na mne ještě i působila Thurberova ohromující slova. Nevím. Pravdou zůstane, že jsem neodpověděl.