Návrat z hvězd

„Ne, nepřipravujete. Proč jsem to řekl? Jací lidé jsou člověku blízcí, Breggu? Rodiče. Děti. Přátelé. Ženy. Rodiče ani děti nemáte. Přátele mít nemůžete…“

„Proč?“

„Nemyslím tím lidi, kteří letěli s vámi, i když nevím, zdali byste chtěl pobývat stále v jejich společnosti, Vzpomínat.“

„Nebesa, kdepak. Nikdy.“

„Nuže? Znáte dvě epochy. V té první jste prožil mládí a tu druhou — poznáte v nejbližší době. Připočteme-li těch deset let, vaše zkušenost je nesrovnatelná se zkušeností kteréhokoli vrstevníka. Oni tedy nemohou být rovnocennými partnery. Máte snad žít mezi starci? Zůstávají ženy, Breggu, pouze ženy.“

„Spíše snad jedna,“ zamumlal jsem.

„Jednu dnes těžko najdete.“

„Jak to?“

„Je to epocha blahobytu. Přeloženo do jazyka erotických vztahů, znamená to: bezohlednost, protože ani lásku, ani ženy nelze získat za — peníze. Materiální problémy přestaly existovat…“

„A tomu vy říkáte bezohlednost? Doktore!“

„Ano. Jistě si myslíte, protože jsem mluvil o získávání lásky za peníze — že jde o prostituci. Tajnou nebo veřejnou. To — to už je dávno za námi. Dříve lákal ženy úspěch. Muž jim imponoval výší výdělku, odbornou kvalifikací, postavením ve společnosti. V egalitární společnosti je to nemožné. Až na nepatrné výjimky. Kdybyste například byl realistou…“

„Já jsem realista…“

Doktor se usmál.

„To slovo má dnes jiný význam. Tak se jmenuje herec, který vystupuje v reálu. Už jste ho viděl?“

„Ne.“

„Podívejte se na několik těch melodramat a pochopíte, jaká jsou dnes kritéria erotického výběru. Nejdůležitějším je mládí. Proto o ně všichni tak bojují. Vrásky, šediny, zvlášť předčasné, vyvolávají téměř takové pocity, jako před věky — malomocenství…“

„Proč?!“

„To těžko pochopíte. Ale proti panujícím zvyklostem jsou rozumové argumenty bezmocné. Vy si pořád ještě neuvědomujete, jak mnoho faktorů, které dříve v erotické oblasti rozhodovaly, zmizelo. Příroda se bojí prázdna. Musely je nahradit jiné. Vezměte třeba to, s čím jste se vy sžil tak, že jste si to přestal uvědomovat jako jev výjimečný: riziko. Už neexistuje, Breggu. Muž nemůže ženě zaimponovat bravurou, šíleně odvážným jednáním. A přece literatura, umění, celá kultura po věky čerpala z tohoto proudu. Láska tváří v tvář neodvratnému. Orfeus sestoupil pro Eurydiké do Hádu. Othello z lásky zabil. Tragédie Romea a Julie… Dnes tragédie neexistují. Není k nim ani příležitost. Zlikvidovali jsme peklo vášní. A tu se ukázalo, že jedním rázem zaniklo i nebe. Všechno je teď — vlažné, Breggu.“

„Vlažné?“

„Ano. Víte, jak jednají i ti sebenešťastnější milenci? Chovají se rozumně. Žádné nezkrotné city, žádná rivalita…“

„Tím… chcete říci, že to všechno — vyhynulo?“ zeptal jsem se. Poprvé jsem pocítil jakousi pověrečnou hrůzu před tímto světem. Starý doktor mlčel.

„To není možné, doktore. Jak to vypadá… doopravdy?“

„Tak. Je to takové. A vy se s tím musíte smířit, Breggu, jako se vzduchem, jako s vodou. Říkal jsem, že je těžké najít jednu ženu. Na celý život — je to skoro nemožné. Průměr trvání milostných vztahů kolísá kolem sedmi let. A to je pokrok. Před půl stoletím to byly sotva čtyři…“

„Ale nechci vás připravovat o čas, doktore. Co mi radíte?“

„To, o čem jsem se již zmínil; původní barvu vlasů… zní to triviálně. Určitě. Ale je to důležité. Stydím se, že vám dávám takovou radu. Ne za svou osobu. Ale co já…“

„Děkuji vám ze srdce. Poslední otázka. Řekněte mi, jak já vypadám… na ulici. V očích mimojdoucích? Co je na mně… zvláštního…?“

„Breggu, jste jiný. Předně váš vzrůst. Jako z Iliady. Pravěké proporce. To pro vás může znamenat určitou naději, i když víte, jaký osud stíhá ty, kdo se příliš odlišují.“

„Vím.“

„Jste moc vysoký… Takové lidi nepamatuji ani z mladých let. Dnes vypadáte jako člověk mimořádně urostlý a nemožně oblečený. Ale ne proto, že by vám šaty špatně padly. Ale máte neuvěřitelnou muskulaturu. Před cestou jste měl taky takové svaly?“

„Ne, doktore. To jsou právě ta dvě gé, víte.“

„Je to možné.“

„Sedm let. Sedm let dvojnásobného přetížení. Svaly se mi musely zvětšit. Dýchací, břišní. Vím, jaký mám krk. Ale jinak bych se tam udusil jako krysa. Pracovaly, i když jsem spal, dokonce i v hibernaci. Všechno vážilo dvakrát tolik. Tím je to.“

„Ostatní také? Promiňte mi tu otázku. Ale je to zvědavost lékaře… Zatím žádná výprava netrvala tak dlouho, víte to?“

„Vím. Ostatní? Olaf stejně jako já. To jistě záleží na kostře. Vždycky jsem byl ramenatý. Arder byl větší než já. Přes dva metry. Ano, Arder. Co jsem to říkal? Ostatní. Já jsem byl kromě toho nejmladší, a tak jsem měl největší přizpůsobivost. Tak to aspoň tvrdil Venturi. Znáte Janssenovy práce?“

„Jestli znám? To je pro nás klasika, Breggu.“

„Tak? To je směšné. Byl to takový čiperný doktůrek… Vydržel jsem u něho půl druhé vteřiny sedmdesát devět gé?“

„Neříkejte.“

Usmál jsem se.

„Mám to černé na bílém. Ale to bylo před sto třiceti lety… Dnes je čtyřicet na mne moc.“

„Breggu, dnes nikdo nevydrží ani dvacet.“

„Proč? Není to snad tou betrizací?“

Mlčel. Zdálo se mi, že ví něco, o čem nechce mluvit. Vstal jsem.

„Breggu,“ řekl, „když už o tom mluvíme: dávejte si pozor.“

„Nač?“