Návrat z hvězd

„Kol,“ odpověděl jsem. Zvedl jsem skleničku, jako bych si ji chtěl prohlédnout. To mléko nemělo žádnou vůni, nedotkl jsem se ho.

„Ne, vážně,“ řekla. „Ty sis myslel, že vysílám černou, co? Kdepak. To byl jenom kals. Bylo nás šest, víš, ale nastalo strašné dno. Orba nanicovatá, a vůbec… Zrovna jsem chtěla odejít, když sis přisedl.“

Něco jsem přece jen pochopil: musil jsem bezděky usednout u jejího stolku, když ona tam nebyla, třeba tančila. Diplomaticky jsem mlčel.

„Zdaleka jsi vypadal tak…“ nemohla najít výraz. „Solidně?“ napověděl jsem. Její víčka se zachvěla. Cožpak i na nich měla vrstvičku nastříkaného kovu? Ne, bylo to snad líčidlo. Zvedla hlavu. „Co to znamená?“

„No — e — důvěryhodný…“

„Divně mluvíš. Odkud jsi?“

„Zdaleka.“

„Mars?“

„Dál.“

„Létáš?“

„Létal jsem.“

„A teď?“

„Nic. Vrátil jsem se.“

„A poletíš znovu?“

„Nevím. Asi ne.“

Tento rozhovor nějak dohasínal — zdálo se mi, že dívka již začíná litovat lehkomyslného pozvání, a chtěl jsem jí to usnadnit.

„Tak abych šel?“ zeptal jsem se. Nedotčený nápoj jsem stále ještě držel.

„Proč?“ podivila se.

„Myslil jsem, že by ti to… bylo vhod.“

„Ne,“ odpověděla, „ty myslíš — ne, kdepak… proč nepiješ?“

„Piju.“

Přece jen to bylo mléko. V tuto dobu, za takových okolností?! Byl jsem tak překvapený, že si toho musela všimnout.

„Co, není to dobré?“

„To je… mléko?“ řekl jsem. Musel jsem se tvářit jako hotový idiot.

„Kdepak mléko? To je bryt…“

Povzdechl jsem si.

„Poslyš, Nais, tak já už půjdu. Vážně. To bude lepší.“

„Tak proč jsi to pil?“ zeptala se.

Hleděl jsem na ni mlčky. Jazyk se ani tak příliš nezměnil — jenomže já nic nechápal. Nic. To oni se změnili.

„Jak chceš,“ řekla konečně. „Nedržím tě. Ale teď, to…“

Upadla do rozpaků. Vypila svou limonádu — tak jsem v duchu nazval ten perlivý nápoj — a já zase nevěděl, co říci. Jak to všecko bylo těžké.

„Vyprávěj mi o sobě,“ navrhl jsem, „chceš?“

„Dobře. A potom budeš vyprávět ty mně…?“

„Ano.“

„Jsem na Kavetea druhý rok. V poslední době jsem trošku polevila, neplastovala jsem pravidelně a… tak různě. Šestku mám nezajímavou. Tak, doopravdy, nemám nikoho. Zvláštní, že?“

„Co?“

„Že nemám…“

A zase ta tma. O kom hovořila? Koho neměla? Rodiče? Milence? Známé? Abs měl přece jen pravdu, že bez osmi měsíců v Adaptu budu ztracen. Ale teď snad ještě víc než předtím nechtěl jsem se zkroušeně vracet do školky.

„A co dál?“ zeptal jsem se. A — protože jsem pořád ještě držel v rukou sklenku — usrkl jsem doušek toho mléka. Její oči se rozšířily údivem. Něco jako ironický úsměv zahrálo na jejích rtech. Vyprázdnila svou sklenku do dna, sáhla rukou do nakypřeného oděvu na ramenou a roztrhla jej — nerozepnula, nesvlékla, ale strhla — a cáry upustila z prstů jako smetí.

„Koneckonců, známe se málo,“ řekla. Byla trochu bezstarostnější. Usmívala se. Chvílemi byla překrásná, zvláště když přivírala oči a když ohrnutý dolní ret odhaloval záblesk zubů. Měla v tváři něco egyptského. Egyptská kočka. Vlasy víc než černé, a když stáhla z ramen a ňader hebkou kožešinu, uviděl jsem, že zdaleka není tak hubená, jak se mi zdálo. Ale proč to roztrhala? Znamenalo to něco?

„Měls vyprávět,“ řekla a dívala se na mne přes skleničku.

„Ano,“ řekl jsem a dostal jsem trému, jako by na mých slovech záleželo kdoví co. „Jsem — byl jsem pilot. Posledně jsem tady byl… nelekni se!“

„Ne. Mluv!“

Její oči byly pozorné a lesklé.

„Před sto dvaceti sedmi lety. Bylo mi tehdy třicet let. Expedice… byl jsem pilotem výpravy na Fomalhaut. To je dvacet světelných let. Letěli jsme tam a zpět sto dvacet sedm let zemského času a deset let palubního času. Před čtyřmi dny jsme se vrátili. Prométheus — má raketa — zůstala na Luně. Přijel jsem odtamtud — dnes. To je všecko.“

Dívala se na mne, neříkala nic. Její rty se pohnuly, pootevřely, stiskly. Co to bylo v jejích očích? Úžas? Obdiv? Strach?

„Proč nic neříkáš?“ zeptal jsem se. Musil jsem si odkašlat.

„Tak kolik… je ti… opravdu let?“

Musil jsem se usmát; nebyl to milý úsměv.

„Co to znamená — doopravdy? Biologických let čtyřicet, ale podle zemských hodinek sto padesát sedm…“

Dlouhé mlčení, pak najednou.

„Byly tam ženy?“

„Počkej,“ řekl jsem. „Máš něco k pití?“

„Jak to?“

„Něco — jedovatého — víš, silného. Alkohol… Nebo to už se nepije?“

„Zřídka,“ odpověděla docela tiše, jako by přemýšlela o něčem jiném. Její ruce zvolna klesly, dotkly se kovové modři šatů.

„Dám ti… angehen, chceš? Pravda, ty nevíš, co to je?

„Nevím,“ odpověděl jsem s nečekanou zarytostí. Přistoupila k baru a vrátila se s malou baňatou lahvičkou. Nalila mi. Byl v tom alkohol — ne mnoho — ještě něco v tom bylo, zvláštní, trpká chuť.

„Nezlob se,“ řekl jsem, když jsem vyprázdnil skleničku, a nalil jsem si ještě jednou.

„Nezlobím se. Neodpověděl jsi… ale třeba nechceš.“

„Proč ne? Mohu. Celkem nás bylo třiadvacet, ve dvou letadlech. Druhé je Ulixes. V každém pět pilotů a zbytek — vědci. Nebyly tam žádné ženy.“

„Proč?“