Mlhoviny v Andromedě

Zdálo se, že světlé písečné pláně hoří plamenem. Erg Noor si vzpomněl, že za starých dob, kdy vědci tvořili jenom nepatrnou skupinu obyvatel Země, spisovatelé a umělci snili o lidech na jiných planetách, kteří by mohli žít při vysoké teplotě. Bylo to poetické a krásné, upevňovalo to víru v moc lidské přirozenosti. Obyvatelé planet v ohnivém dechu modrých sluncí, vítající své bratry ze Země…! Na mnoho lidí včetně Erga Noora silně zapůsobil obraz, který viděli v muzeu na východě Jižního obytného pásma: pláň ohnivě fialového písku s mlžným oparem na obzoru, bezbarvé žhavé nebe, a pod ním nevýrazné lidské postavy v ohnivzdorných skafandrech, vrhající ostré modročerné stíny. Strnulí úžasem stáli na rohu jakési kovové budovy, rozžhavené skoro do běla. Vedle bylo vidět nahou ženu s rozpuštěnými rudými vlasy. Světlá pleť v oslňujícím světle jí zářila pronikavěji než písek, fialové a malinově červené stíny zdůrazňovaly každou linii vysoké ztepilé postavy, stojící jako prapor vítězného života nad silami vesmíru.

Byl to odvážný, ale úplně nereálný sen, odporující všem zákonům biologického rozvoje, které lidé v epoše Okruhu prozkoumali mnohem hlouběji, než v době, kdy obraz vznikl.

Erg Noor sebou trhl, když se proti němu začal prudce přibližovat povrch planety. Neznámý pilot řídil Parus na sestup. Docela blízko plynuly písečné přesypy, černé skály, záplavy jakýchsi zářivých zelených krystalů. Hvězdolet metodicky oblétával planetu po spirále od pólu k pólu. Nikde ani sebemenší příznak vody nebo aspoň nejprimitivnějších forem rostlinného života. Opět „aspoň…!“

Samota vyvolávala stesk, raketa v mrtvých dálkách zapadla do moci ohnivé modré hvězdy… Erg Noor se vžíval do nadějí lidí, kteří natáčeli film, když zkoumali planetu a hledali aspoň stopy minulého života. Každý, kdo létal na pusté, mrtvé planety, kde nebyla voda ani atmosféry, dobře zná to usilovné pátrání po domnělých rozvalinách, po zbytcích měst a staveb v náhodně seskupených trhlinách, pustých skalách a stržích mrtvých hor, které nikdy nepoznaly život.

Na obrazovce rychle míjel spálený povrch cizího světa, kde vály jen prudké vichry a neexistoval sebemenší stín. Když si Erg Noor uvědomil, že je veta po dávném snu, snažil se pochopit, jak mohla vzniknout nesprávná představa o sežehlých světech modré hvězdy.

„Naši přátelé na Zemi budou zklamáni, až se to dozví,“ řekl potichu biolog, jenž se přiblížil k náčelníkovi. „Po mnohá tisíciletí se milióny pozemšťanů dívaly na Vegu. Za letních nocí všichni mladí zamilovaní a roztoužení na severní polokouli obraceli zraky k obloze. Zářivá modrá Vega stojí v létě téměř v zenitu — kdo by se jí neobdivoval? Lidé toho věděli dost o hvězdách už před několika tisíci lety. Netušili však, že planety vznikaly skoro u každé hvězdy s pomalou rotací a silným magnetickým pólem, tak jako téměř každá planeta má svou družici. Nevěděli o tomto zákonu, ale snili o spolubratřích na jiných světech, a především na planetách modrého slunce Vegy. Vzpomínám si na překlady z jakéhosi starého jazyka o lidech polobozích z modré hvězdy.“

„Po tom, co hlásil Parus, byla Vega mým snem,“ obrátil se k Eonu Talovi náčelník. „Teď je jasné, že tisíciletá touha po vzdálených a nádherných světech zastřela oči mně i spoustě rozumných a vážných lidí.“

„Jak byste dnes dešifroval Parusovu zprávu?“

„Jednoduše. Čtyři planety Vegy jsou pusté a bez života. Nic není krásnější než Země. Jaké štěstí, až se vrátíme!“

„Máte pravdu!“ zvolal biolog. „Proč to nikoho nenapadlo dřív…?“

„Možná, že napadlo, ale ne nás, astronauty, a zřejmě ani ne Radu, avšak slouží nám to jen ke cti, protože v životě vítězí smělý sen, a ne skeptická deziluze!“

Let kolem planety na obrazovce skončil. Následovaly zápisy automatické stanice, která analyzovala podmínky na povrchu planety. Pak se rozlehl mocný výbuch; to svrhli geologickou bombu. K hvězdoletu dolétlo obrovské mračno minerálních částic, Zavyla čerpadla, jež zachycovala prach do filtrů bočných sacích kanálů. Vzorky minerálního prachu z písku a hornin se ukládaly do silikolových zkumavek, zatím co vzduch horních vrstev atmosféry se lapal do křemíkových baněk. Parus se vydal na zpáteční třicetiletou cestu, ale nebylo mu souzeno, aby ji dokončil. Teď jeho pozemský druh nese lidem všechno, co se podařilo s takovými obtížemi a trpělivostí zmizelým cestovatelům získat…

Šest dalších cívek se zápisy bylo určeno pro speciální studium astronomů na Zemi a nejpodstatnější údaje k vysílání pro Veliký Okruh.

Prohlížet filmy o dalších osudech Parusu, o jeho těžkém boji s poruchou, s hvězdou T, a zvláště zvukový záznam z posledního kotouče, k tomu už nikdo z přítomných neměl chuti. Jejich vlastní prožitky byly dosud příliš silné. Rozhodli se, žer prohlídku odloží až do příštího pravidelného budíčku celé posádky. Přeplněni dojmy, členové dozorčí služby si odešli odpočinou a zanechali náčelníka v ústřední řídící kabině.