Mlhoviny v Andromedě

Veda s jiskřivými plaménky v očích vztáhla ruku, a Dar Veter pomohl mladé ženě lehce na nohy. Sešli ke spadlému vrtulníku, potřeli si škrábance hojicím roztokem a zalepili roztrhané šaty. Daru uložil Vedu do stínu keře a sám začal zkoumat příčiny havárie. Jak předpokládal, stalo se něco s automatickým stabilizátorem, jehož blokující zařízení vypnulo motor. Sotva Dar Veter otevřel kryt přístroje, bylo mu jasné, že z opravy nebude nic, musil by příliš dlouho vnikat do nesmírně složité podstaty elektroniky. S rozmrzelým povzdechem narovnal unavená záda a pohlédl na keř, pod nímž se Veda důvěřivě schoulila. Horká step byla úplně liduprázdná, kam oko dohlédlo. Dva velcí draví ptáci pomalu kroužili nad tetelícím se modravým oparem…

Z poslušného stroje se stal neživý disk, který bezmocně ležel na suché zemi. Dara Vetra prostoupil divný pocit osamělosti a odtrženosti od celého světa.

A v té chvíli se ničeho nebál. Jen co nadejde noc, uvidí neozbrojené oko mnohem dál; určitě zahlédnou nějaká světla a vydají se k nim. Letěli jenom nalehko a nevzali s sebou ani radiotelefon, svítilnu či jídlo.

Kdysi mohl člověk ve stepi zahynout hladem, nevzal-li s sebou větší zásoby potravin… A vodu! — přemýšlel bývalý vedoucí kosmických stanic, přivíraje oči před prudkým sluncem. Zpozoroval, že vedle Vedy vrhá višňový keř kousek stínu, a natáhl se bezstarostně na zem. Cítil, jak ho přes lehký oděv píchají suchá travní stébla. Vedro a tichý šelest větru ukolébávaly duši do zapomnění; myšlenky pomalu plynuly, v paměti se beze spěchu střídaly obrazy dávno minulých dob. V dlouhé řadě šly pradávné národy, rasy i jednotlivci… jako by odtud, z minulosti, tekla ohromná řeka událostí, postav i odění, střídajících se každou vteřinu.

„Vetře!“ uslyšel závojem dřímoty volat milovaný hlas; procitl a posadil se.

Rudý sluneční kotouč se už dotýkal temné čáry horizontu, nehybným vzduchem nezavál ani sebemenší vánek.

„Vetře, můj pane,“ poklonila se před ním Veda, napodobujíc starověké asijské ženy, „nechtěl byste se probudit a vzpomenout si na mne?“

Dar Veter učinil několik prostocviků a definitivně setřásl sen. Veda souhlasila s jeho plánem, aby vyčkali do noci.

Tma je zastihla v živém rozhovoru o minulé práci. Náhle Dar Veter zpozoroval, že se Veda chvěje. Ruce měla chladné a Dar se dovtípil, že ji lehké šaty nechrání před nočním chladem zdejších severních míst.

Letní noc na šedesáté rovnoběžce byla jasná a tak se jim podařilo nasbírat velkou hromadu roští.

Zapraskal elektrický náboj, který Dar Veter vytáhl z mohutného akumulátoru vrtulníku; brzy a rozeplála vatra a jasné plameny pohltily tmu kolem a pronikaly dvojici svým životodárným teplem.

Schoulená Veda se znovu narovnala jako květ pod sluncem a oba se oddali takřka hypnotické zádumčivosti. Kdesi hluboko v duši člověka za těch sto tisíc let, kdy mu oheň byl hlavním útočištěm a spásou, zůstal nevykořenitelný pocit útulnosti a bezpečí, jež oheň vyvolával v hodinách, kdy člověka obklopovala zima a tma…

„Vedo, co vás trápí?“ přerušil Dar Veter mlčení.

„Vzpomněla jsem si na tu dívku s šátkem…“ odpověděla potichu Veda a nespouštěla oči z uhlíků, které se rozsypávaly jako zlato.

Dar Veter pochopil okamžitě. V předvečer svého letu dokončili v přialtajských stepích vykopávky velkého skythského kurhanu. Uvnitř zachovalého dřevěného srubu byla kostra starého náčelníka, obklopená kostmi koní a otroků. Přikrýval je okraj mohylového náspu. Starý vůdce ležel s mečem, štítem a brněním a u jeho nohou se objevila skrčená kostra mladičké ženy. K lebce jí přiléhal hedvábný šátek, kdysi pevně omotaný kolem obličeje. Šátek se přes nejrozličnější operace nepodařilo uchovat. Ale těch několik minut, než se rozpadl, stačilo, aby lidé mohli rozpoznat rysy překrásné tváře, která se otiskla na tkanině před několika tisíciletími. Šátek prozradil ještě jednu strašlivou podrobnost: otiskl oči ženy, vylezlé z důlků; nepochybně ji tím šátkem zardousili, a pak i hodili do hrobu, aby provázela svého muže na neznámých cestách záhrobního světa. Nebylo jí víc než devatenáct let, a jemu bylo dobrých sedmdesát; to byl na tehdejší dobu velmi vysoký věk.

Dar Veter si připomněl debatu, která se rozproudila nad nálezem mezi mladými spolupracovníky Vediny expedice. Šla žena za svým mužem dobrovolně nebo ji k tomu donutili? A proč? Ve jménu čeho? Bylo-li to z velké oddané lásky, proč ji tedy zabíjeli, proč ji neochraňovali jako nejlepší památku po zemřelém v osiřelém světě živých?

Pak promluvila Veda Kong. Dlouho pohlížela rozhořelýma očima na temný pahorek kurhanu, jakoby duševním zrakem chtěla proniknout mocnou vrstvu dávných dob.