Mlhoviny v Andromedě

Ještě nikdy se mu rodná planeta nezdála tak nádherná, jemu, který prožil větší část svého života v těsném hvězdoletu. Erg překypoval vděčností ke všem lidem, k pozemské přírodě, ke všemu, co mělo podíl na záchraně jeho rusovlasé astronavigátorky, jeho Nizy! Dnes mu sama přišla naproti do zahrady! Po poradě s lékaři se rozhodli, že pojedou společně do polárního nervového sanatoria. Jakmile se podařilo rozetnout paralytický řetěz a odstranit trvalý útlum mozkové kůry, způsobený nábojem v chapadlech černého kříže, Niza byla docela zdravá. Bylo jen třeba vrátit jí bývalou energii po tak dlouhém kataleptickém spánku. Niza, živá, zdravá Niza! Erg měl dojem, že na to nikdy nebude moci pomyslit bez radostného zatrnutí v nitru.

Uviděl proti sobě ženskou postavu, která šla rychlým krokem od rozcestí. Poznal by ji mezi tisíci — byla to Veda Kong. Veda, na niž dříve tolik myslil, pokud nebylo jasné, že se jejich cesty rozcházejí. Erg Noor, zvyklý na diagramy počítačů, představil si v duchu oblouk vzlétající prudce k nebi to byl jeho cíl — a pak Vedinu životní cestu a práci, která byla na planetě a nořila se do hlubin její minulosti. Obě čáry se rozcházely a vzdalovaly daleko jedna od druhé.

Erga, který znal dopodrobna Vedinu tvář, překvapila její podoba s Nizou. Týž úzký obličej s očima daleko od sebe a s vysokým čelem, s dlouhým, rozčepýřeným obočím a něžným posměškem kolem velkých úst. Dokonce i nosy měly obě maličko zvednuté a měkce zaoblené, úplně jako sestry. Jenže Veda hleděla vždycky přímo a zamyšleně, zatím co Niza často pohazovala neústupnou hlavičkou v mladistvém zápalu.

„Prohlížíte si mě?“ divila se Veda.

Vztáhla k Ergovi obě ruce, a ten si je přitiskl ke tvářím. Veda sebou trhla a vyprostila dlaně. Astronaut se pousmál.

„Chtěl jsem poděkovat rukám, které pomáhaly uzdravit Nizu… Ano… Vím všechno! Byla nutná nepřetržitá služba a vy jste se zřekla zajímavé expedice. Dva měsíce…!“

„Nezřekla, ale zpozdila jsem se čekáním na Tantru. Stejně bylo pozdě, a pak, vaše Niza je kouzelná! Na první pohled jsme si téměř podobné, ale ona je pravou družkou pro přemožitele vesmíru a železných hvězd, je oddaná a zahleděná k nebi…“

„Vedo…!“

„Já nežertuji, Ergu! Cítíte, že teď není na žerty čas? Je třeba, aby všechno bylo jasné.“

„Mně je i tak všechno jasné! Ale děkuji vám za Nizu, ne za sebe…“

„Neděkujte! Bylo by mi těžko, kdybyste Nizu ztratil…“

„Chápu, ale nevěřím, protože znám Vedu, které je podobná kalkulace úplně cizí. A moje vděčnost je namístě.“

Erg pohladil mladou ženu po rameni a vzal ji za předloktí. Šli vedle sebe po liduprázdné cestě a mlčeli, dokud Erg znovu nepromluvil:

„Kdopak je ten pravý?“

„Dar Veter.“

„Bývalý vedoucí kosmických stanic? Podívejme se!“

„Ergu, říkáte nějaká nevýznamná slova. Já vás nepoznávám…“

„Patrně jsem se změnil… Ale já si představuji Dara Vetra jen podle práce a myslil jsem, že je také ctitelem vesmíru.“

„To je správné. Ctitel hvězdného světa, který lásku ke hvězdám spojil s láskou k Zemi. Je to vědec s velkýma rukama prostého řemeslníka.“

Erg Noor maně pohlédl na svou úzkou dlaň s tvrdými prsty matematika a hudebníka:

„Kdybyste, Vedo, věděla, jak teď miluji Zemi…!“

„Po zážitcích ve světě tmy a dlouhé cestě s ochrnutou Nizou? Ovšem! Ale…“

„Chcete říci, že ona láska netvoří základ mého života?“

„Právě tak! Vy jste opravdový hrdina, a proto se nemůžete nabažit hrdinských činů. Vy i tu lásku ponesete jako naplněnou číši a budete se bát rozlít třeba jen kapku na Zem, abyste ji mohl celou odevzdat vesmíru. Ale zase jen kvůli Zemi!“

„Vedo, v dobách Temna by vás upálili na hranici!“

„To mi už říkali… Tak, a jsme na rozcestí. Kde máte boty, Ergu?“

„Nechal jsem je v zahradě, když jsem vám šel naproti. Budu se muset vrátit.“

„Na shledanou, Ergu. Má práce zde skončila. Teď je řada na vás. Kde se uvidíme? Či snad až před odletem nové rakety?“

„Ne, ne, Vedo. Odjedeme s Nizou na tři měsíce do polárního sanatoria. Přijeďte k nám a přivezte Dara Vetra.“

„Které je to sanatorium? Kamenné Srdce na severním pobřeží Sibiře? Nebo Podzimní Listí na Islandu?“

„Na severní polární kruh je už pozdě. Pošlou nás do Bílé Záře v Grahamově Zemi na jižní polokouli, kde brzy začne léto.“

„Dobře, Ergu. Přijedeme, nebude-li Dar musit hned odletět na stavbu družice 57. Nejdřív se asi musí připravit materiál…“

„Máte pěkného Pozemštana, bude skoro celý rok v nebi!“

„Nebuďte zlomyslný. Jeho nebe je blízko ve srovnání s vašimi nepředstavitelnými dálkami, které nás rozdělily.“

„Litujete toho, Vedo?“

„Proč se ptáte, Ergu? V každém člověku jsou dvě poloviny, z nichž jedna se dere k novému, druhá zase opatruje minulost a ráda se k ní vrací. To přece víte, a víte také, že návrat nikdy nevede k cíli.“

„Ale lítost zůstává… jako věnec na drahém hrobě. Vedo, drahá, polibte mě…!“

Mladá žena poslušně splnila jeho přání, lehce astronauta odstrčila a vykročila rychle k hlavní lince elektrobusů. Erg se za ní díval, až vůz s automatickým řízením zastavil a Vedro červený šat zmizel za průzračnými dveřmi.