Druha olaneta smrti

„Svobodu pro mne, postavení tvého osobního poradce, otroky, klenoty, děvčata, dobré jídlo — vše, co s takovým postavením běžně souvisí. A na oplátku ti vyrobím všechna zařízení, o nichž jsem mluvil, a ještě mnoho dalších. Neexistuje nic, co bych nedokázal. A to všechno bude tvoje…”

„Všechny je zničím — stanu se vládcem Appsaly!”

„To je přesně to, co mám na mysli. A čím lépe se povede tobě, tím lépe se budu mít já. Nežádám víc než pohodlný život a možnost pracovat na svých vynálezech, protože nejsem člověk s velkými ambicemi. Ke štěstí mi postačí, když se budu lopotit v laboratoři — zatímco ty budeš vládnout světu.”

„Žádáš hodně…”

„A taky hodně dávám. Řeknu ti něco — nechej si den nebo dva na rozmyšlenou, a já mezitím v zájmu další osvěty a informovanosti ti udělám další vynález.”

Jason měl dosud před očima jiskru, která zabila starého sciulo, a ta v něm zažehla novou naději. Existuje tedy způsob, jak by se snad mohl z této planety dostat.

12

„Kdy to dokončíš?” zeptal se Hertug, dloubal do součástek rozložených na Jasonově laboratorním stole.

„Zítra ráno, i když pracuji celou noc, ó Hertugu. V předstihu jsem ti však přichystal další dárek — zlepšení vašeho systému telegrafování.”

„Nestojím o žádné zlepšování! Telegraf zůstane, jak byl za doby našich předků a…”

„Nechci nic měnit, souhlasím, že předkové to vymysleli nejlíp. Nabízím ti pouze nový způsob obsluhy. Podívej se na toto…,” pozvedl jeden z pásků s rytinami ve voskovém povlaku. „Dokážeš ten vzkaz přečíst?”

„Samozřejmě, ale chce to značné soustředění, protože jde o velkou záhadu.”

„Velkou ne — na první pohled jsem poznal, že je to velice jednoduché.”

„Rouháš se!”

„Vůbec ne. Podívej, toto je B, že — dva škrty kouzelným kyvadlem?”

Hertug počítal na prstech. „Je to B, máš pravdu. Ale jak jsi na to přišel?”

Jason opovržlivou poznámku nevyslovil. „Bylo těžké na to přijít, ale pro mě je všechno jako v otevřené knize. B je druhé písmeno abecedy, je tedy zakódováno dvěma škrty, C třemi — což je zatím jednoduché, ale na konci je Z a na ně potřebuješ šestadvacetkrát praštit do vysílací klávesnice, což je nesmyslná ztráta času. Stačí pouze nepatrně uzpůsobit zařízení, aby vysílalo dva různé signály — buďme originální a říkejme jednomu tečka a druhému čárka. A pomocí těchto dvou druhů signálu, krátkého a dlouhého pulsu, můžeme přepsat každé písmeno abecedy nejvýše čtyřmi symboly. Rozumíš?”

„V hlavě se mi to točí, je těžké sledovat…”

„Vyspi se na to. Ráno bude vynález hotov a tehdy ti taky předvedu svůj kód.”

Hertug se vzdálil, mumlal si něco pro sebe, a Jason dokončil poslední vinutí na kotvě pro svůj nový generátor.

„Jak jsi to pojmenoval?” zeptal se Hertug, když ráno obcházel vysokou, zdobenou dřevěnou skříň.

„Je to Sláva Hertugovi Tvůrci, nový pomník k uctívání a obdivu a finanční zdroj pro Jeho Excelenci. Měl by být umístěn v chrámu, nebo co to tady máte, kde veřejnost za výsadu vzdát ti hold zaplatí. Představ si: jsem věrný poddaný, který vstupuje do chrámu. Předám knězi dar a uchopím tuto kliku, která vyčnívá z boku, a budu jí otáčet.” Začal klikou energicky otáčet a z útrob skříně se ozval zvuk ozubených kol otáčejících se v záběru a sílící vysoký tón. „A teď se podívej nahoru.”

Z horní stěny skříně vyčnívala dvě zakřivená kovová ramena, na nichž v určité vzdálenosti od sebe spočívaly měděné koule. Hertug prudce vydechl a couvl, když mezi koulemi přeskočila modrá jiskra.

„To na venkovany zapůsobí, ne?” zeptal se Jason. „A teď dívej se na jiskry a povšimni si jejich sekvence. Nejdřív tři krátké jiskry, pak tři dlouhé a nakonec tři krátké.”

Přestal klikou otáčet a podal Hertugovi teletinový pergamen s jasně vyznačenými znaky, upravenou verzí standardního mezihvězdného kódu. „Povšimni si: tři tečky znamenají H a tři čárky A. Dokud se tedy touto klikou otáčí, stroj vysílá v kódu HAH, což znamená Huraoj al Hertug, sláva Hertugovi! Působivé zařízení, které zaměstná kněží tak, že nebudou mít čas na zlotřilosti, a potěší tvoje místní věrné. Současně bude na tebe pět slávu hlasem elektřiny, stále dokola, dnem i nocí.”

Hertug otáčel klikou a pozoroval jiskry rozzářeným pohledem. „Zítra bude odhalen v chrámu. Ale nejdřív bude muset být vyzdoben posvátnými symboly. Možná ve zlatě…”

„A taky drahokamy — čím bohatěji bude vypadat tím lépe. Lidé nebudou platit za provozování posvátných ručních varhan, pokud nebudou vypadat působivě.”

S pocitem vrcholného uspokojení naslouchal praskání jisker. V místním kódu mohou znamenat HAH, ale pro obyvatele jiného světa to bude SOS. A každá kosmická loď se slušným přijímačem, která poletí atmosférou této planety, musí širokospektré radiové vlny z jisker zachytit. Třeba právě teď někdo vzkaz zachytil, otáčí smyčkou směrového hledáčku a navádí loď na směr signálu. Kdyby tak měl přijímač, uslyšel by jejich odpověď, ale na tom nijak nezáleží, protože zanedlouho by uslyšel hřmění trysek, jak by se loď snášela k Appsale…